Příchod dvacátého století zastihl vědce v příjemném sebeklamu. Zdálo se jim, ze už vědí všechno nebo skoro všechno o světě, který je obklopuje. Galileova inspirace a Newtonův důvtip vysvobodily lidský rozum ze sítí, spletených z chybných představ starověkých učenců a vyumělkovaných středověkých koncepcí. Na ramenou těchto obrů se začala vytvářet harmonická soustava lidských znalostí. Základní vědní disciplína o neživé přírodě, fyzika, postupně objevovala nejdůležitější zákony, jimiž se řídí (jak si tehdy mysleli) celý vesmír. Zdálo se, že tato impozantní stavba, kterou nazýváme klasická fyzika, v sobě skrývá řešení všech objevených i dosud neobjevených tajemství přírody. Na hranici dvacátého století však prošla tato sebejistota vážnou zkouškou. Ukázalo se, že klasická fyzika nemůže vysvětlit řadu tehdy objevených faktů, což ji značně zkompromitovalo. Klasickou fyziku zavedlo do slepé uličky obyčejné zahřáté těleso.Šílené myšlenky, 1967 Irina Radunská
