Je klasický horor Horla (1886) i regulérní science fiction? Nepochybně. Ale z určitého hlediska ale je na Maupassantově (1850-1893) povídce nejzvláštnější, nakolik vypravěč zvládl abstrahovat od služebnictva ve svém domě.
Skoro permanentně sice líčí vlastní samotu, ba stěžuje si, ale to, že má okolo sebe sloužící, se dovídáme leda mimochodem, jako by to ani nebyli lidé.
A ostatně je hrdina ve finále bezděky upálí. „Úplně jsem zapomněl na služebnictvo,“ konstatuje, když už se stala z domu s (údajným) démonem vatra, a právě tenhle moment svědčí, myslím, nejlépe o vypravěčově šílenství a o tom, že povídku lze úplně právoplatně chápat jak jako hororovou science fiction, tak i jako nevědomé hrdinovo líčení propukajícího šílenství.
Dům, kde bydlí, přitom je zřejmě líčen s představou domu Gustava Flauberta, stojícího rovněž u řeky, po níž putovaly lodě. Otázkou naopak zůstává, nakolik je místné hledat na hrdinovi i prvky Flaubertovy povahy. Velký francouzský spisovatel byl Maupassantovým učitelem, to je známo, ale zde čteme o příznacích dotírajících v reálu na žáka, ne na učitele.
Některými rysy, tak například hrůzou ze spánku, se ovšem zdejší hrdina-vypravěč podobá třeba i Hitlerovi a mnoho rysů má společných s Ludvíkem II. Bavorským. Taky tohoto „šíleného“ krále pronásledovalo a děsilo (dle jeho vlastních tvrzení) cosi jako Horla alias démon alias a chcete-li ještě nezrozený Hitler. A ne?
Kupříkladu v říjnu 1885 psal Ludvík císařovně Sissi o tom, že se onen „démon“ nějak dozvěděl, že ho Ludvík chce zničit. Ale bytost se tomu vysmála, krále nadále navštěvuje „jako stín“ a provokuje ho líčením hrůz, které hodlá přivodit. A Ludvík tvora údajně vnímal, ač tento zůstával jak neviditelným, tak i bezhmotným. 
Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d'après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013
Mělo se totiž jednat o kohosi, kdo na sebe lidské vzezření teprve vezme. O ďábla?
Nevíme, avšak o utkvělé vizi krále Ludvíka referoval i jeho lékař a onen satan měl podle panovníka přijít na svět v krajně nenápadné lidské podobě, tím si byl citlivec „naprosto“ jist. „Ale ještě před zrozením mě hodlá zabít,“ dodával bavorský panovník k Sissi. Proniklo snad něco z toho i do tehdejšího denního tisku, aby si to přečetl také Maupassant ve Francii? Nevím, ale sporu není o tom, že sama Horla inspirovala hezkou řádku literárních děl.
Třeba drobný motiv hned na začátku, když se hrdina zatočí „jako káča“ a neví náhle, odkud přišel, stojí patrně v pozadí zajímavé americké povídky Jak pan ... udělal salto, jejíhož autora zkuste uhádnout.
To je ovšem ta asi nejméně podstatná inspirace a o to mocněji funguje vylíčení hory Saint-Michel a tamní groteskní pověsti o starém pastýři s hlavou pod pláštěm, vlekoucím kozla s tváří muže a kozu s tváří ženy. Koza i kozel (s dlouhými vlasy) se prý hašteří „neznámým jazykem“ a jen chvílemi mečí, přičemž svou atmosférou báchorka připomíná sekvenci z Velkého románu Ladislava Klímy, která vyšla i samostatně jako Čas a smrt.
Maupassant se v Horle zmiňuje i o jedné komedii Alexandra Dumase mladšího,
a to jako o jednom z prostředků, jejichž pomocí se hrdina v Paříži aspoň na chvíli vzpamatuje z vlivu démona, který si ho doma víc a víc podrobuje své nadvládě, jsa neviditelný. Horla se živí pouze mlékem a vodou, které umí sát z uzavřených láhví, jak hrdina zjistí prostým pokusem, a není sporu, že však tento příběh předznamenal i nejslavnější díla o neviditelných zlosynech, hlavně ovšem to Wellsovo, a inspiroval i verneovku Tajemství Viléma Storitze. A řekl bych, že Verne byl při psaní ovlivněn Maupassantem víc než Wellsem!
Zajímavým motivem je nemoc „nešťastného“ přízraku, která se jej zmocňuje, sotva se hrdina na delší dobu vzdálí.
„Pociťoval jsem onu úzkost, onu touhu se vrátit, jež nás přepadne, jestliže jsme zanechali doma v horečkách někoho, kdo je nám velmi milý a jemuž se, jak nám zlá předtucha našeptává, za naší nepřítomnosti přitížilo,“ dočítáme se výslovně v překladu O. Reindla. Není to až dojemné?
A všimněme si rovněž myšlenky, že se dotyčná bytost mohla na Zem přenést z jiné planety, „aby se nás zmocnila, jako se kdysi Normani přeplavili přes moře, aby si podrobili slabší národy“.
Neviditelný útočník z Marsu? Ano! Autor jej ale v jednom momentě výslovně označuje i jako upíra a nelze (vedle Wellsova Neviditelného) nevzpomenout i Wellsových šeredných Marťanů sajících ne ovšem mléko, ale lidskou krev.
Ilustrace: Sorel Guillaume, Le Horla, d'après Guy de Maupassant, Planche 55, 2013
A příjezd bytosti jménem Horla z Ria na lodi? A jihoamerická expanze jejích soukmenovců? To zas poněkud připomíná Wellsovu „invazní“ povídku Vláda mravenců.
Samotný motiv upíra a motiv nevidění upíra v zrcadle se do Horly po chvíli zdánlivě ještě vrací, ale je to vlastně omyl. Jak to? V zrcadle se přece marně hledá sám hrdina, který upírem ani není, ani nezačíná být, a jenž se prostě nevidí v pokoji proto, že neviditelná Horla (tento SKUTEČNÝ vysavač životní energie) stojí... Ano, zrovinka v prostoru mezi hrdinou a zrcadlem.
A právě tento významný moment světové literatury by si, řekl bych, zasloužil analýzu i třeba z hlediska jinak „pochybné“ vampyrologie, neboť, myslím, nelze vyloučit, že se teprve odsud vine v důsledku nepřesné interpretace textu nit všeobecně přebíraného přesvědčení, že k vlastnostem upírů náleží i jejich neviditelnost ve skle zrcadel!
Šlo by pokračovat, ale lépe snad je si povídku přečíst a najít i další souvislosti a interpretace. Není například sebemenšího sporu, že odsud opisoval i sám Arthur Conan Doyle, když vymýšlel svůj příběh Parazit (1894). Ten sice líčí zcela viditelnou a lidsky hmotnou zlodějku životní energie (jak si jako první všiml vampyrolog Montague Summers), ale deníková forma i atmosféra je jednoznačně zcizena z Maupassanta, jen krátce předtím zesnulého.
Krátkým pandánem k Horle je i Maupassantova neméně děsivá povídka On o neschopnosti člověka snášet samotu a je jenom příznačné, že autor Horlu a další své „šílené“ povídky o mnoho let nepřežil.
