Satirikon či Satyrikon, v latinském originále Satyricon, je dobrodružný román římského spisovatele Petronia (27 – 66 n.l.)
Hlavními hrdiny jsou mladíci Encolpius a Ascyltus, kteří soupeří o mladičkého Gitóna. Místy je doprovází básník Eumolpus. Spolu putují jižní Itálií a zažívají různá dobrodružství, často erotického rázu. V textu se střídá próza s veršem.
Děj románu se odehrává ke konci života císaře Claudia nebo počátkem vlády Neronovy, tedy kolem r. 54 n.l.
Vložena je do něho báseň Občanská válka (Bellum civile), k níž mohl dát podnět jen veliký epos Pharsalia, z kterého M. Annaeus Lucanus, jeho autor, uveřejnil nedlouho před svou smrtí (65 r.) první část. Plinius Starší vypravuje (Naturalis historia 38, 20), že Titus Petronius, bývalý konsul, rozbil achátový pohár, jejž koupil za tři sta tisíc sesterciů, jen aby se neskvěl na stole Neronově. Celý ráz románu se však dobře hodí na osobnost Gaia Petronia, jenž zemřel r. 66 n.l. (předmluva Karla Hrdiny)
Román byl původně mnohem rozsáhlejší.
Do našich dnů se dochovaly jen zlomky, z nich nejdelší je Hostina u Trimalchiona. V podstatě úplné vydání románu pořídil Franciscus Puteolanus v Miláně r. 1482.
Zlomky Satyrikonu se vyznačují velkým množstvím rukopisných variant.
Na mnoha místech je text nevratně poškozen, jinde nabízí celou řadu protichůdných interpretací. Důvodem je mimo jiné i to, že při líčení zábavy propuštěnců na hostině u zbohatlíka Trimalchiona autor využívá jazyka nižších vrstev společnosti, který se jinak v literární latině objevuje jen zřídka.
Jedinečné je umění, kterým Petronius dovede slohově charakterizovat jednající osoby a napodobit sloh parodovaných spisovatelů nebo rétorů.
Autorovo pozorovatelské umění můžeme nejlépe sledovat v Hostině, kde nám předvádí společnost propuštěnců, bývalých otroků, boháče napěchovaných měšců a režné kvality nebo zase bankrotáře a příživníky svých šťastnějších druhů. Jednoduchými, ale ostrými rysy kreslí všechny figury od jejich spodního prádla až k jejich životní filosofii.
V 18. století zájem o Petronia vyvrcholil.
O karnevalu r. 1702 byla dokonce uspořádána hostina Trimalchionova na dvoře hannoverském; byla při ní přítomna i královna Charlotta Pruská s vysokou šlechtou, hrabě Karel Moritz předváděl Trimalchiona a slečna von Poellnitz Fortunatu. Leibniz z popudu Charlottina vylíčil tuto hostinu ve francouzsky psaném dopise kněžně Luise Hohenzollernské jako inscenaci velmi nevázanou, jež napodobila líčení Petroniovo i do mnohých povážlivých podrobností.
Nedlouho potom byl regent francouzský, Filip Orleánský, nadšen přesným napodobením Hostiny hannoverské, na něž hostitel abbé Margon v Saint-Cloudu obětoval třicet tisíc franků.
Též r. 1751 byla uspořádána trimalchionovská hostina na dvoře Augusta Wilhelma, bratra Friedricha Velikého. Němcům volně přeložil a poznámkami okořenil dílo Petroniovo nadšený ctitel antické krásy a života Wilhelm Heinse (Řím 1773) a za ním následovala řada překladů novějších.
Petronius inspirující:
Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu Satyrikon. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech.
Slova neomezeného obdivu pro Petronia má Friedrich Nietzsche.
Největší popularitu získal jménu Petroniovu Henryk Sienkiewicz svým románem z doby Neronovy Quo vadis, v němž učinil Petronia jednou z hlavních postav. Zvláště bohatou historii má novela o paní z Efesu. Petronius poznal její jádro z bajek Aisópových a Phaedrových, jiná podoba povídky se dostala do románu O sedmi mudrcích.
V naší literatuře je Petronius hlavním hrdinou vynikajícího historického románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové.
Podle románu O sedmi mudrcích zpracoval látku o efeské paní, mravně zušlechtěnou, r. 1791 Václav M. Kramerius.
V nové době přeložili úryvky z Petronia F. Velišský, A. Macek a F. Stiebitz (tento naposledy ve své sbírce Antické povídky, Brno 1941); Hostinu u Trimalchiona celou F. Šebela a A. Veselý (1908). J. S. Machar vylíčil podle Tacita poslední chvíle Petroniovy ve sbírce Jed z Judey.
Výpisky:
Touha po penězích způsobila tuto dekadenci, neboť v dřívějších dobách, kdy ještě platila ryzí poctivost, kvetla ušlechtilá umění. Tak například Démokritos1 popsal šťávy všech bylin, a aby vypátral i vlastnosti kamenů a křovin, prožil život v samých pokusech. Eudoxos2 zestárl na vrcholu vysoké hory, aby mohl pozorovat pohyby hvězd a nebe, a Chrýsippos,3 aby byl schopen tvůrčích myšlenek, třikrát si pročistil mozek čemeřicí.4 Ale abych se obrátil k sochařství: Lýsippos5 zahynul nedostatkem, když pracoval do úmoru o jediné soše, a Myrón,6 jenž dovedl vlít do kovu málem i duši lidskou i zvířecí, nezanechal po sobě ani haléře dědictví. My však jsme tak oddáni vínu a smilství, že se ani nedovedeme povznést k poznání hotového umění. Kde je logika, kde astronomie, kde dobře upravená cesta moudrosti? Nediv se pak, že malířství upadlo, když se všem bohům i lidem více líbí hrouda zlata, než co stvořili Apellés7 a Feidiás, ti blázínkové řečtí.
Sókratés, v očích bohů i lidí nejmoudřejší smrtelník, se chlubíval, že se nikdy nepodíval do hospody ani nevěnoval pozornost žádnému shromáždění četnějšího davu.
Němá zvířata zaberou na vnadidlo, a ani lidé by se nedali chytit, kdyby se nezakousli do trošky naděje.
U některých národů se, jak známo, udržuje ustanovení, že příbuzní snědí nebožtíky, a dokonce prý se často zlobí na nemocné, že se maso nemocí zhoršuje.
Já jsem žil vždy a všude tak, že jsem užíval každého dne jako posledního, který se nevrátí.Není snad to, co příroda stvořila nejlepšího, společné všem? Slunce svítí pro všechny a měsíc provázený nesčetnými hvězdami i divá zvířata vodí na pastvu. Co možno nazvat krásnějším nad vodu? A přece teče pro každého. Ba věru, nechci mít jiné statky, než které by mi lid záviděl.
Kdo úspěchů chce dojít v přísném umění
a touhu upne k velkým vzorům, mravy své
nechť dříve vytříbí si tuhou střídmostí.
Ať nedbá s hrdou tváří zloby paláců
a nechodí jak klient k panstvu stolovat,
nechť nedává se ani k zhýralcům a vtip
svůj neutopí ve víně, ať najmouti
se nedá tleskat šklebům herců v divadle.
Ale byť bojovné Athény hrad ho lákavě vábil
anebo krajina, kterou kdys osídlil lakónský občan,
aneb zas bydliště Sirén, nechť zprvu, jsa básnictví oddán,
s duší nadšení plnou se napájí homérským zřídlem.
Potom ať popustí uzdu, škol sókratovců jsa žákem,
zbraní mocného Démosthena nechť svobodně mává.
Společnost římská potom ať obklopí tebe a změní
vštípené zbarvení mluvy a výhost dá řeckému zvuku.
Časem poodstup z fora a čtení dějin se věnuj,
sleduje Štěstěny měnivý krok, pak opěvat začni
slavené při hodech skutky i bojů příšerný ohlas.
Ciceronova slova ať hřímají přívalem mocným.
Takými poklady ducha si zdob: tak pierským štědře
proudem napojen budeš a z prsou ti poplynou slova.My jsme se jinak učili; učitel nám říkával: ‚Máte své věci v pořádku? Rovnou domů! Ať se neloudáš. Ať nepokřikuješ na starší lidi!‘
Ale dnes to je pravá opičárna: co vyjde ze školy, to všecko nestojí za zlámanou grešli. Že já to tak daleko přivedl, děkuju bohům jen za svoje vzdělání.
Tak dí a z třaslavé hlavy si rvala šedivé vlasy,
zdrásala líce a přívalem slz se jí plnily oči.
Jako když údolími se valí divoká řeka
vždy, jak roztaje umrzlý sníh, kdy od jihu vítr
života zbavuje led a k žití zas probudí zemi,
tak se jí řinul po lících proud a hlasité štkaní
znělo i hluboké vzdechy, jež z neklidných prsou se dralyJistě je tomu tak: když si někdo, jsa nepřítelem všelijakých nepravostí, umíní jít pravou cestou života, je nenáviděn, že se liší mravy od jiných; neboť kdo může schvalovat opak?
Chudoba je sestrou ducha vynikajícího.
Vznešená a abych tak řekl cudná řeč není nalíčená ani nabubřelá, nýbrž vyniká přirozenou krásou. Nedávno se přestěhovala ta vaše nadutá a ohromná žvanivost z Asie do Athén a mladé muže spěchající za vznešeným cílem ovanula přímo jako morovým dechem, a umění řečnické, jak jednou byly jeho zákony porušeny, zastavilo se a zmlklo. Kdopak vlastně potem dospěl slávy Thúkýdidovy nebo Hypereidovy? A ani poctivá báseň se neobjevila, nýbrž všecko, jako by žilo z téže stravy, nedovedlo dozrát do stáří. Také malířství se dočkalo podobného konce, když smělí Egypťané našli zkratku k dosažení tohoto vznešeného umění.Jestli se odhodláte stále lhát, jste na nejlepší cestě k výdělku. V tomto městě si totiž lidé naprosto neváží věd, řečnictví zde nemá místo, poctivost a dobré mravy zde nedocházejí chvály ani odměny; ale všichni lidé, které uvidíte v tomto městě, vězte, dělí se ve dvě strany: buď jsou odíráni, nebo odírají. Vejdete do města, jež je jakýmsi pařeništěm moru, v němž nejsou leč mrchy, které jsou trhány, anebo havrani, kteří je trhají.
Jak to tedy vlastně je? Výtky zasluhují rodiče, ti právě nechtějí, aby jejich děti měly z přísnosti prospěch. Předně totiž obětují, jako všecko, i své naděje ješitnosti; za druhé, chtějí vidět co nejdříve splnění svých tužeb, ženou nezralé ještě žáky na veřejné řečniště a dávají dětem hned v kolébce do vínku výmluvnost, nad niž podle jejich přiznání nic není vznešenějšího. Kdyby však je dali vzdělávat postupně, aby byli studující jinoši prolnuti přísným učením, aby filosofickými naukami vzdělali ducha, aby přísně vytříbili svůj sloh, aby dlouho poslouchali své vzory u vědomí, že naprosto není velkolepé to, co se hochům líbí: pak by ona vznešená řeč nabyla plné váhy své významnosti. Nyní si hoši ve školách hrají, mladí muži jsou na řečništi předmětem posměchu, a co je trapnější nad to i ono: nikdo se nechce v stáří přiznat, že se učil nesprávně.
Dlouho bylo první místo přiznáváno písním Mopsa z Thrákie, až Trimalchio řekl [Agamemnonovi]: „Mistře, prosím, jaký je podle tebe rozdíl mezi Ciceronem a Publiliem? Já mám prvého za výmluvnějšího, druhého za morálnějšího. Neboť dá se něco říci lépe nad toto?
Jak rozmařilost moří město Martovo!
Jen pro tvé hrdlo v posadách se chová páv
s tím zlatým peřím babylónské nádhery
i kapoun pro tebe i kuře numidské;
též klapající štíhlonohý čáp, ten host
náš milý z jihu, příklad lásky k rodičům,
jenž k nám se vrátil, vlahou vesnu zvěstuje,
ten v kotli nyní hnízdí pro tvou zhýralost.
Nač potřebí ti drahých perel z Indie?
By paní v kráse šperků ze dna mořského
se rozpustile v cizím loži válela?
Nač žádáš vzácné smaragdové zeleně,
proč ohně ametystu karchedonského?
Což poctivost snad září z drahých kamenů?
Smí vdaná žena oblékat se v tkaný vzduch
a v lněné mlze stát jak nahá nevěstka?“
„Kterépak umění,“ pokračoval, „máme pokládat vedle vědeckého zaměstnání za nejtěžší? Já myslím, že lékařství a směnárnictví: třebas lékaře na smrt nenávidím, protože mi často předpisují užívat anýzového odvaru, avšak lékař ví, co má človíček ve svých útrobách a kdy přijde horečka, a směnárník zas vidí skrz stříbrný povlak měď. Mezi němou tváří zase nejlépe se činí voli a ovce: voli, že nám pomáhají dobývat chleba, a ovce, že nás svou vlnou dělají vznešenými. Jíst skopové a nosit tuniku se k sobě nehodí. Včely arci mám za božská zvířátka, která vylučují med, ač se říká, že ho přinášejí z nebe; a píchají jen proto, že všude, kde je něco sladkého, tam najdeš i hořké.“Mnohé již svedla touha po básnictví. Neboť jakmile někdo vpraví řádek do stop a myšlenku vetká v půvabnou periodu slov, hned si myslí, že se octl na Helikónu.Avšak ani ušlechtilý duch nemiluje lichou nicotnost, ani mysl nemůže počít a porodit dílo, jen když je zaplavena bohatým proudem vědomostí.
Je nutno vystříhat se všeho, abych tak řekl, laciného výrazu a volit jen slova odlehlá, aby platil známý výrok Horatiův:Mám odpor k všedním davům, jich straním se.
Ostatní buď neznali cestu, která vede k básnictví, anebo se báli po ní stoupat.
Ejhle, ty pohromy a zlovolně rušený pokoj!
Příroda hledá sebe – a nenajde.
Kolchidské vlny jsou zbaveny bažantů, na němém břehu
občas smutně jen vánky tam dýchají do pustých větví.Koupený Říman
řídí při volbách hlas jen zvonivým ziskem a lupem;
prodejný na sněmech lid, též senát je prodejný, přízeň
draho se kupuje. Marně bys hledal poctivou mužnost
u senátorů. Úřední moc se penězům poddá.
Důstojnost senátu sama již poklesla, zkažena zlatem.
Klesla římská sláva a čest, vždyť Řím, tak zkažené město,
sám si byl prodejným zbožím i kořistí.Pohleď, jak všude
balvany tarasí vodstva, že z polí povstává moře,
ačkoli proti těm změnám se bouří příroda sama.
Ejhle, i do mé říše se derou!
Protož klidnou svou tvář, ó Fortuno, v bojovnou zaměň,
v Římanech rozpoutej vzpouru a popřej pohřbů mé říši;
dávno již tomu, co ústa jsem žádnou nesvlažil krví,
aniž v ní Tísifoné své údy vyprahlé koupe,
a setbou,
kterou zmrvila krev, svůj povrch pokryla země.Ke všemu cítím záští, co dala jsem římskému hradu,
hněvám se na své dary. Ať zboří tuhle ten kolos
týž bůh, který jej vzdělal. Vždyť také chci viděti muže
hynout v požáru války a krve se dosyta napít.
Nuže, jen otevři již království, dychtivé krve,
nové si povolej duše. Jen stěží postačí převézt
tisíce lidských stínů svým člunem převozník Charón;
loďstva by potřebí měl. Nuž, nasyť se nezměrné zkázy,
Tísifono, ty bledá, a pas se na čerstvých ranách:
rozdrásán k stínům Stygu se valí okrsek zemský.Ihned pohromu lidstva a příští neštěstí jeho
božská znamení najevo dávala.Vítězství má tím jistěji činí mě psancem!
Kdo se to se mnou chce střetnout? –
Ta penězi koupená cháska,
sprostí ti nádeníci!
Trestu však neujdou jistě a ruku mou nevrhne v pouto
bez pomsty lecjaký slaboch.
Všechny tatáž vina přec vzývá, na všechny čeká
pohroma táž!
Má věc je vítězstvím jista.Mírná družina bohů se odvrací od světa s hnusem,
opouští běsnící kraje a lidské prokleté plémě.
Nenávist pochodní mává.
Z prsou dmoucích se vztekem jí vybuchla taková slova:
„Ó národy, s ohnivou myslí,
rovněž se pochodní chopte a do měst vprostřed je vmeťte!“
Z latinského originálu Saturae přeložil, vysvětlivkami a seznamem vlastních jmen doplnil Karel Hrdina.
