Podtitul knihy Osobnost režiséra na pozadí dějin kinematografie je charakteristikou obsažného díla, které kdy bylo u nás napsáno o jediném tvůrci (filmovém herci, scénáristovi, režisérovi a filmovém pedagogovi), jakým byl Gustav Machatý (1901 - 1963). Bylo jen otázkou času, kdy se podobné komplexní dílo o něm objeví.
Kniha nás provází průkopnickými léty českého filmového podnikání (1898 -1920), v nichž jde mj. o založení filmové výrobny Geem-film, dále pak počátky formování českého filmového průmyslu (1920 - 1927), v nich hned na začátku je Machatého cesta do Hollywoodu, kolem jehož pobytu (podle některých do roku 1924) vzniklo vícero verzí, ale rozhodující bylo, že po delších průtazích a vlastně „filmovém půstu“ se mohl Gustav Machatý uplatnit doma až v roce 1926.
Tehdejší dobová filmová inzerce uváděla, že film podle slavného románu L. N. Tolstého Kreutzerova sonáta Gustava Machatého - prvního českého režiséra, který získal zkušenosti v ateliérech americké firmy Universal v Hollywoodu, je „českým filmem technické dokonalosti na výši zahraniční světové produkce“.
Machatému bylo 25 let a už měl za sebou obstrukce cenzury, problémy s ruským překladem včetně soudního sporu, dále pak nezvyklé herecké obsazení a publicitu, zaštitující se normami vládnoucí společenské morálky na jedné straně, a naopak vyzdvižení slavného filmového díla, které „dostal do rukou tentokrát režisér, který ví, co je film. Udělal dobrou věc – a nejen vzhledem k českým poměrům“, jak uváděl recenzent Lidových novin.
Kreutzerova sonáta zaznamenala úspěch prodejem do zemí Evropy v Německu a Anglii ji vesměs označili jako pozoruhodné dílo mezinárodní úrovně. Specifické okolnosti jejího uvedení do amerických kin způsobily, že film byl představen jako dílo německé výroby (vzhledem k podílu německé obchodní distribuční společnosti a její pozici na zámořském filmovém trhu).
Následoval rok 1927, který autor popisuje v kapitole Provincialismus české kinematografie a uvádí zejména polemický a kritický článek jiného českého a výrazného režiséra Karla Lamače (1897-1952) v časopise Kino pod názvem „Co schází českému filmu?“ V té souvislosti jsou pozoruhodné údaje o nevyváženosti zisků, plynoucích pro českou a zahraniční produkci, přičemž značný zájem českých diváků byl o české filmy. Velmi podrobně autor knihy Jiří Horníček rozebírá celkovou situaci včetně dobového fenoménu, jímž byla „kondelíkovština“ (filmy podle Ignáce Hermanna). Jsou to velmi zajímavá poučení i pro současnou situaci u nás.
Mezitím náš mladý filmař Gustav Machatý natočil komedii Švejk v civilu podle románu Jaroslava Haška a další režiséři tři roky po Haškově smrti uvedli do kin tituly Dobrý voják Švejk, Švejk na frontě (oba natočil Karel Lamač) a Švejk v ruském zajetí v režii Svatopluka Innemanna (1896-1945).
Jediný z nich - Gustav Machatý - přistoupil na původní záměr výrobců, proklamovaný sloganem “Není to Švejk lokální, ale Švejk světové úrovně, výpravný, přepychový a vtipný“. Jak by mohl tušit, že hlavní příčinou odmítnutí jeho filmu českou kritikou jsou ryze kšeftařské zájmy a už vůbec se nedožil břitkého odsudku z roku 1969 (Jaroslav Brož a Myrtil Frída ve Filmu a době). Popularita Haškovy figurky, dokonale zosobněná na divadle i na plátně oblíbeným hercem Karlem Nollem, vnesla do českých poměrů jiný rozměr. Od jiných adaptací se Machatého film o Švejkovi lišil nejen absencí vlídného portrétu českého maloměšťáctví, ale především nezvykle vynalézavou, propracovanou formou a vytříbeným režijním stylem.
Léta 1927 – 1925 znamenají éru filmové moderny. Autor knihy si všímá velmi pozorně kriticko-teoretických reflexí kinematografie na stránkách časopisů a publikací
(Host, Pásmo, Almanach Devětsilu, Disk), založení Klubu za nový film, jehož prohlášení publikoval další časopis Český filmový svět. Mezi jeho signatáři jsou uvedeni osobnosti s radikálnějšími názory Karel Teige (1900 – 1951) a Jindřich Honzl (1894 – 1953). V jejich blízkosti se pohyboval Gustav Machatý.
Ten do svého nového filmu Erotikon, jemuž je v knize věnována zcela právem podstatná část pozornosti autora i kritiky, vložil opravdu maximum svého uměleckého talentu a také obchodní intuice. Viděl svou kariérní budoucnost především mimo hranice čs. kinematografie. Film obsahoval vše, co si režisér předsevzal (e – elegantní muži, r – rozkošné ženy, o – originální děj, t – technická dokonalost, i – internacionální obsazení, k – krásná fotografie, o – ojedinělá režie, n – nádherná výprava).
Na konci března 1929 viděli film diváci v Německu, Rakousku, Holandsku, Francii, Norsku, Dánsku, Švédsku, ale též v Rumunsku, Polsku a Maďarsku. Český film se poprvé ve svých dějinách jako vůbec první zaměřil na erotiku a lidský sexuální pud. Přitom šlo o film němý, teprve s odstupem pěti let v roce 1933 nechala společnost Kinofilm ozvučit.
Česká filmová společnost A - B s vůdčí osobností nejúspěšnějšího českého filmového podnikatele Miloše Havla (1899 – 1968) vstoupila do let nástupu zvukového filmu (1929 – 1932) s moderním ateliérem a moderním záznamovým zařízením. První zkušenosti v Bio Lucerna byly povzbuzením pro vznik dalších studií a kinosálů. V hektickém rozvoji kinematografie ve světě dokázal český film džet krok s nejvyspělejšími zeměmi filmové Evropy.
Opět nelze než vyzdvihnout autorovu citlivou pozornost k novému Machatého filmu Extáze, jehož cesta byla velmi složitá, spojená s mnoha střety a slovními útoky, než se film objevil na plátnech kin a stal se mezinárodně úspěšným filmem v letech 1932 – 1936. Výrazně se v něm projevila Machatého obliba ve zprostředkování citově pohnutých ženských osudů, kterou lze jen stěží spojovat s náklonností a snahami o zrovnoprávnění postavení ženy v tehdejší společnosti.
Gustavu Machatému se zdařilo realizovat své představy, vyjádřené už v článku „Co s českým filmem“, který vyšel v časopisu Žijeme v roce 1932. Totiž „nový film musí vytvořit spolupráci čtyř faktorů: fotograf, komponista, zvukový inženýr a režisér. Každý musí mít na mysli jediné spojení obou pojmů – aby žádná složka neměla primát, aby neexcelovala sama pro sebe…a tak bude dosaženo prvního stupně, kam film patří…“ Funkční spojení zvukového a obrazového vjemu, maximální sladění všech filmových výrazových prostředků, jejich podřízení harmonické celistvosti díla…
Film Extáze způsobil světovou senzaci na filmovém festivalu v Benátkách. Oceňována byla redukce dialogů, již pověstný Machatého profesionální perfekcionismus a důsledná kontrola nad výslednou podobou velkolepého díla. Autor knihy uvádí přímo učebnicové příklady, jejichž nadčasová platnost trvá dodnes.
Zákonitě vedla cesta (ovšem zase ne přímočaře, což v českých poměrech ani nemohlo být jinak a není dosud) Gustava Machatého do USA, kde zakotvil ve službách Metro - Goldwyn – Mayer. Ostatně trvalý přísun nejzdatnějších filmařů z Evropy do Spojených států byl v letech 1936 – 1939 typický. Našeho Machatého provázela vynikající pověst, pomineme-li rozporuplnost jeho osobnosti, jeho ne vždy vyrovnanou povahu, která se promítala jak do režijní práce, tak i do jeho života osobního. Posléze exilová komunita v Hollywoodu (mezitím střídavě pobýval v Itálii a Rakousku, přičemž v Československu přestal zcela natáčet), v letech 1939-1945, kdy mu matku odvlekli nacisti do Terezína a skončila ve vyhlazovacím táboře Treblinka, se pokouší o nezávislou produkci a posléze dospěl Gustav Machatý až k prohlubující se deziluzi.
Po svém návratu do vlasti v roce 1946 poznává filmové odvětví pod kuratelou komunistického ministra Václava Kopeckého (1897-1961). Ještě před převzetím moci v únoru 1948 už někteří tvůrci produkovali „nezávadná díla“. Jediným příkladem byl film režiséra Františka Čápa (1913-1972) Bílá tma, po němž následoval jeho doživotní pobyt v emigraci (v Německu a Jugoslávii). Gustav Machatý prošel labyrintem klamných příslibů a nedodržených závazků, jakoby si neuvědomoval důsledky ideologického podmanění filmu státem, marně se dožadoval přímluvy pro svůj nový film u básníka, již tehdy prorežimního Vítězslava Nezvala (1900-1958).
„Nelze jednoznačně stanovit“, píše Jiří Horníček v závěru své nesmírně svědomitě odvedené knihy, „zda pobyt na přelomu 1949 – 1950 měl sloužit jako předběžný průzkum možností pro budoucí práci, nebo už Machatý s návratem do Los Angeles, kde zůstala jeho manželka, příliš nepočítal.“ Po smrti své první ženy (byla jí Marie Rayová od svatby v roce 1935) se vrátil do Mnichova a uplatňoval svou tvůrčí seberealizaci především prací pro rozhlasové vysílání ve Svobodné Evropě a při psaní divadelních her pro Bayerischer Rundfunk. Podařilo se mu ještě dvakrát navštívit mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (1957 a 1960).
Málokterý z pošetilců naší začínající kinematografie ve dvacátých letech minulého století doslova vrhl svoji energii do rozvíjejícího se oboru a oddal se filmu s takovou vážností, jak to učinil Gustav Machatý. Měl štěstí na talentované kameramany v naší filmové tvorbě a další schopné spolupracovníky. Stal se významnou průkopnickou osobností nejen ve své zemi, ale výrazně ovlivnil dějiny světového filmu. Jak říká autor recenzované knihy, filmové umění se rodí také za určitých podmínek nejen kinematografických, ale i celospolečenských. Proto si předsevzal nahlédnout Machatého mimořádně pestrý filmařský život a dílo v těchto širších souvislostech - a kniha se vydařila.
Výsledek je také zásluhou nakladatelství Host, kde již dříve vyšly některé tituly s filmařskou tématikou, jako například Stanislava Přádná - Miloš Forman, Petr Szcepanik - Konzervy se slovy, Jiří Voráč – Ivan Passer, filmový vypravěč rozmanitostí, Jan Čulík – Jací jsme nebo Jiří Voráč – Český film v exilu. Nakladatelství Host svému vztahu k filmové tématice a historii chce zůstat i nadále věrno.
Gustav Machatý: Touha dělat film
Autor Mgr. Jiří Horníček (*1966), filmový historik v Národním filmovém archivu v Praze.
Vydal Host – vydavatelství Brno, 280 stran, včetně ilustrací ze sbírek NFA.
