Žijeme ve vizuálním věku: obrázky jsou dnes zdaleka nejvlivnějším komunikačním kanálem, umožňují okamžitý vhled do složitého problému, mnohé důležité myšlenky by bez nich vůbec nevznikly nebo zůstaly nepochopené.
Známý anglický matematik, fyzik a popularizátor vědy vzdává v této knize hold roli obrazu ve vědě.
Díky své specializaci klade hlavní důraz samozřejmě na matematiku, fyziku a astronomii, stranou však nezůstane ani pestrá škála dalších oborů: anatomie, archeologie, architektura, biologie, geodézie, hudba... Výběr ilustrací a doprovodných textů pokrývá široké spektrum funkcí obrazu v rozvoji lidského poznání: od fáze kreativní, kdy náčrtek umožňuje první vhled do dosud neznámé krajiny, až po obrazové ikony milníků myšlení: Vitruviánský člověk Leonarda da Vinciho, první stopa člověka na Měsíci, Einsteinův obličej, jaderný výbuch, spirála DNA...
V žádném případě však nedržíte v ruce tuctovou obrázkovou knihu, jakých najdete na pultech knihkupectví desítky: Barrowova odborná erudice a zkušenost vypravěče zaručuje, že se rychle, kvalifikovaně a přitom poutavě seznámíte s tím nejdůležitějším, čeho lidstvo na poli vědy dosáhlo.
John D. Barrow | Vesmírná galerie (Klíčové obrazy v dějinách vědy) | Argo/Dokořán, Praha 2011, 544 stran, přeložil Jan Novotný
John David Barrow (*1952, Londýn)
je významný anglický kosmolog, teoretický fyzik a matematik. Doktorát z astrofyziky získal na Oxfordské Univerzitě v roce 1977. Kromě asi čtyř stovek odborných časopiseckých článků a studií napsal sedmnáct populárně naučných knih, z nichž česky vyšly mimo jiné Teorie všeho: hledání nejhlubšího vysvětlení (1996), Kniha o nekonečnu: stručný průvodce světem bez hranic, počátku a konce (2007), Teorie ničeho (2005), Pí na nebesích: o počítání, myšlení a bytí (2000). V současnosti působí jako profesor matematických věd na Univerzitě v Cambridge a také jako dramatik. Jeho hra Infinities (Nekonečna) byla oceněna italskou divadelní cenou Premi Ubu 2002. V roce 2006 mu byla udělena Templetonova cena za postup ve výzkumu a objevech Spirituálních realit, čímž se zabýval ve svém spise O vztahu mezi životem a vesmírem a povaze člověka rozumět, a vytvořil tak nový pohled v otázkách konečného znepokojení nad vědou a náboženstvím.
Ukázka z knihy:
Prubířským kamenem technického pokroku bývala naše schopnost ovládat velké: největší most, nejvyšší budovu, nejdelší letadlo. Ale to se postupně obrátilo. Dnes je to umění ovládat malé, které posouvá pokrok na nejdůležitější frontě výzkumu.
Začalo to už dávno vytvořením stále menších tranzistorových rádií, poté přenosných počítačů, mobilních telefonů a CD přehrávačů. Malé je krásné. Mezitím se fyzici pohybovali ve stejném směru, ale v říši, jež je příliš malá, než aby byla viditelná neozbrojeným okem. Nanotechnologie je vzkvétající inženýrská věda v měřítku individuálních atomů, která jimi pohybuje tak, aby vytvářela struktury a „stroje“ ne o mnoho větší než několik atomů vedle sebe. Jednoho dne budou naše těla udržována malými nanostroji, které vyčistí naše cévy a budou v reálném čase monitorovat vnitřní stav našeho zdraví.
Dramatické pokroky v manipulaci jednotlivými atomy umožnil vynález skenovacího tunelového mikroskopu.
Don Eigler, Michael Crommie a Chris Lutz se zasloužili o dva typy obrazu, které se staly ikonou fyziky a také jejího prolínání s uměním. Roku 1993 vytvořili104 obraz, který vešel ve známost pod jménem „kvantová ohrada“, když užili hrotu skenovacího mikroskopu, aby posunuli a upevnili individuální atomy. Postavením bariér, jakýchsi „plotů“, pro něž užili atomů železa, dokázali bariéry uzavřít a uvěznit atomy kobaltu. Na obrázku zde můžeme vidět téměř kruhovou ohradu čtyřiceti osmi atomů železa.
Nejpozoruhodnější věcí na této struktuře je její velikost.
Délky budeme vyjadřovat v nanometrech: nanometr je miliardtina metru. Typická kvantová ohrada má průměr 10 až 20 nanometrů. Průměr lidského vlasu je asi 200 000 nanometrů a rozměr jednotlivého atomu křemíku je asi půl nanometru. Byla zhotovena kytara z jednoho krystalu křemíku, která je pouze 10 000 nanometrů dlouhá a má šest strun, z nichž každá má šířku asi 50 nanometrů. Na struny je dokonce možné „hrát“, i když produkované tóny mají velmi vysoké frekvence a jsou pro lidské ucho neslyšitelné.
