Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954.
Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.
Po přečtení každý rozumný člověk pozná, kam má poslat odborníky z genderových neziskovek či Ministerstva (bruselského) školství, pokud vám budou podsouvat názory, že Seifert prosazuje genderově nevyvážené sterotypy.
S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.
Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí.
Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on sa maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí.
Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je je naprostá krása jeho veršů.
Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8
První dopis mamince
Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.
Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:
štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.
A trhám papír, muchlaje ho
- maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém
přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.
Tatínkova dýmka
Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.
Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.
Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.
A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.
A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.
Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.
Všední den
Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! - Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.- Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! - Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
- Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.- Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.
